Jan Faltejsek je jedním z nejúspěšnějších českých žokejů a neodmyslitelnou tváří dostihů na pardubickém závodišti, které BICZ již několik let aktivně podporuje. Zajímavé informace z dostihového světa i osobního života úspěšného muže, který vidí svět ze sedla nejlepších koní, přinášíme v rozsáhlém rozhovoru.
Narodil jste se v Kladrubech, což je ikonické místo ve spojení s chovem koní. Jaká byla vaše cesta k dostihovému sportu a získal jste talent a vášeň pro koně právě díky legendárním Kladrubákům, nebo jste je zdědil po někom z rodiny?
Ke koním byla cesta jasná a přirozená. Můj otec byl veterinářem právě v kladrubském hřebčíně a navíc jsme koně měli doma odjakživa, takže byli a jsou každodenní součástí mého života. Vedle věhlasných Kladrubáků mě ale začal zajímat více parkur a rychlí plnokrevníci. A protože hned vedle Kladrub jsou Kolesa, dnes stáj Vasury, začal jsem trénovat tam. V té době v Kladrubech působil Václav Čermák, který je, především ve spojení s trenérskými úspěchy kladrubské překážkové dostihové stáje, nepřekonatelnou ikonou. Měl jsem velké štěstí na místa a lidi, které jsem od svého dětství potkával.
Studoval jste gymnázium v Hradci Králové. Přemýšlel jste někdy o jiné kariéře, nebo byly dostihy vždy vaším životním snem?
V patnácti letech už jsem jezdil amatérské závody, trávil jsem veškerý čas u koní a cestoval po různých stájích v Čechách i v zahraničí. Bylo mi jedno, jestli jsme v Liberci, Světlé Hoře nebo v Anglii, ve Francii. Když se naskytla příležitost rozšířit si obzory a zkušenosti v jiných stájích, sbalil jsem věci a odjel. Škola byla provozní povinnost, kterou jsem nějak absolvoval (smích). Nikdy jsem strategicky nepřemýšlel o své kariéře, jednoduše jsem se věnoval tomu, co mě bavilo. A mám štěstí , že mi to vydrželo a stále se živím tím, co mě baví nejvíc, i když už to teď víc bolí.
Jak vypadá váš klasický den? Předpokládám, že dostihový sport není jen o závodech, ale o celoroční disciplíně a péči o koně.
Práce se zvířaty je, jak si jistě umí každý představit, každodenní povinnost. Každé ráno vstát, postarat se o koně, potom následuje trénink a mnoho dalších činností, víkendy nevyjímaje. S manželkou provozujeme vlastní stáj v Osvinově, kde trénujeme a staráme se o desítky koní, takže máme celý den co dělat. Vedle klasické práce s koňmi mě samozřejmě nemíjí ani nutná administrativa, která k tomu všemu bohužel také patří. Vedle koní se samozřejmě věnuji také rodině, klasicky vyzvedávám syna ze školky, nákupy, starám se o dům a snažím se najít čas na společné aktivity.
Vzpomenete si na první své vítězství, které pro vás bylo nezapomenutelným zážitkem?
Z první sezony si pamatuji vítězství ve dvou rovinových dostizích, Surprice pro Lenku Syslovou a Candereli pana Dr. Bruny a rok poté také překážkový dostih na koni od svého otce, jmenovala se Janita. Ale popravdě, historií se moc nezabývám a spoustu věcí si nepamatuji. Snažím se maximálně žít současností a každý den dělat vše nejlépe, jak to jde.
Dosáhl jste mnoha triumfů nejen na českých závodištích, ale také v Itálii, Francii, Británii a na dalších zahraničních dostizích. Kde se vám nejvíc líbilo?
Do zahraničí jsem odcházel ze zvědavosti jako mladý kluk a hlavně za profesionálními zkušenostmi. Přes deset let jsem byl v Anglii, kde jsem pracoval pro jednoho trenéra a jezdil tamní dostihy. Občas se mi tam podařilo potkat opravdu skvělé koně, například Knockara Beau, což byla parádní zkušenost. Jezdil jsem tamní dostihové závody Gold Cup – nejlépe hodnocený dostih v Anglii, kde jsem se umístil jednou šestý a jednou sedmý. Už jen dostat se na start byl neuvěřitelný úspěch. Pak následovala Francie, kde jsem strávil tři roky a k tomu zároveň absolvoval další závody v Itálii. Pravidelně jsem se vracel také do Pardubic a po čase jsem dospěl k rozhodnutí , že cestování už bylo dost. Chtěl jsem se usadit a s manželkou jsme zakotvili v Osvinově, kde jsme i se synem spokojení. Každopádně jsem za všechny ty roky v zahraničí vděčný, potkal jsem mnoho skvělých kolegů a jezdil výborné dostihy.
Pro žokeje je jistě jedním z nejdůležitějších aspektů úspěchu skvělý závodní kůň, jak si vybíráte koně?
Je to čistě profesionální vztah s jednotlivými majiteli, když mi někdo nabídne dobrého koně, tak sednu a jedu. Samozřejmě hrají velkou roli vztahy s majiteli, je to podobné, jako to mají jezdci formule. Každý jezdec chce jezdit na tom nejlepším a mít příjemné zázemí ve stáji. S majiteli koní je třeba najít vzájemnou vazbu a já si velmi vážím faktu, že spolupracuji s výbornými lidmi, se kterými máme podobný názor na svět a lásku ke skvělým koním.
Dostihový sport je jistě velmi náročný jak časově, tak fyzicky i finančně. Jak vnímáte jeho rozvoj, máme dobré zázemí pro mladé jezdce a jak fungují kluby pro mládež?
Začínali jsme v jiné době a dnes je vše trochu jinak. Když jsem já přišel v 15 letech do Světlé Hory závodit, začínal jsem tam s dalšími dvaceti „jezdci“. Tolik dětí najednou dnes ve stájích vidíme málokdy. Počítače, hry, mobily a další nové technologie naší generaci tolik času nebraly, ale dnes bohužel ovlivňují zájem dětí o všechny sporty. Další neoddiskutovatelnou součástí dostihového sportu je vysoká časová a finanční náročnost. Kůň je drahý koníček, a neskutečně si vážím všech, kteří mládežnické kluby sponzorují a dlouhodobě je podporují. Ať už jsou to firmy, nebo jednotlivci, bez nich by to nešlo. Dosti hový spolek a Jockey club mládež podporují, dělají skvělou práci, ale bez peněz od partnerů by to nikam nevedlo.
BICZ již několik let podporuje dostihy v Pardubicích a spolupracuje s místním Dostihovým spolkem. Jak je taková spolupráce a finanční podpora pro dostihový sport z vašeho pohledu důležitá?
Spolupráce s BICZ a jejich dlouhodobá podpora dostihů je k nezaplacení, bez sponzorů a majitelů stájí, koní i klubů by to nešlo, a velmi si cením všech, kdo do tohoto sportu investují. Nejde totiž jen o cenu v dostizích, velmi důležitou funkcí takového partnerství je, že jsou zapojeni do provozních otázek. Péče o dostihové závodiště, jeho zázemí a obecná podpora dostihů v regionu by se bez partnerství neobešly. Pod hlavičkou BICZ se již několik let v rámci dostihové sezony pořádá seriál s názvem BICZ Jockey Cup a je mi ctí , že i já jsem držitelem tohoto ocenění, které se mi podařilo získat v minulé sezoně. Přeji dostihovému sportu co nejvíce nadšených lidí, kteří jej podporují tak, jak to dělá BICZ.
Jak je pro vás důležité rodinné zázemí a jak nejraději odpočíváte?
Rodina je pro mne velmi důležitá a mám velké štěstí , že s manželkou sdílíme stejné pracovní prostředí, žít s koňmi není jednoduchá disciplína. Provoz stáje, trénování, a k tomu ještě stále jezdím na závody i do zahraničí, a to vše se mnou sdílí. Nejraději máme společně strávený obyčejný den spolu se synem. Nacestoval jsem se opravdu dost, a i proto si teď vážím v rámci možností klidného domácího prostředí. Rádi si společně vyjedeme na kole nebo se jdeme projít, hlavní je, že si najdeme čas pro sebe. Na konci dne je nejdůležitější zdraví lidí i zvířat a s pokorou si užít každý den, i když ne vždy vyhrajeme.
JAN FALTEJSEK
sedminásobný vítěz Velké pardubické začínal ve stáji Wrbna Racing s trenérem Čestmírem Olehlou, kde zaznamenal nejvíce startů. Po několika letech odešel do Anglie jako pracovní jezdec ve stáji trenéra George Charltona. Poté se vydal do Francie – zde byl žokejskou trojkou ve stáji nejúspěšnějšího francouzského překážkového trenéra Guillauma Macaira. V současnosti je pracovním jezdcem ve stáji trenérky Pavlíny Baštové v Osvinově na Karlovarsku, kde také s manželkou a synem žije, a zároveň žokejskou jedničkou stáje Dr. Charvát (trenér Pavel Tůma). K jeho úspěchům se řadí vítězství na zahraničních dostizích v Anglii (Cheltenham, Liverpool, Newcastle, Kelso, Aintree, Carlisle, Ayr), Itálii (Merano, Milán, Řím, Treviso, Pisa, Grosseto), Francii (Auteuil, Štrasburk, Fontainebleau, Angers, Wissembourg, Compiegne), Německu (Hamburk, Mannheim, Bad Harzburg), Švédsku (Strömsholm), Rakousku (Freudenau), Polsku (Varšava) nebo na Slovensku (Bratislava).
